Rok 2025, kdy jsem vymýšlela a realizovala benefici pro Apropo, byl náročný a zároveň hodně posilňující. Nazývám ho rokem smrti. Což zní děsivě, ale věřte, že ve skutečnosti není.

Zhruba někdy mezi lednem a únorem je čas, kdy přicházím s novým tématem pro benefici a představuji ho ředitelce organizace Jitce Králové. A zhruba v tomto čase jsem potratila a smiřovala se s odchodem malé dušičky. Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by mě tato událost ovlivnila ve výběru tématu, vše do sebe ale později zapadlo.

První idea, tedy že vytvoříme apropácké noviny, dostávala rychle konkrétní obrysy. Budeme popisovat příběhy rodin s dětmi s postižením a oslovíme na to novinářstvo z různých redakcí. Koncept oslovil i nově nastupujícího PR manažera a nového koordinátora benefice Ondřeje Kopřivu, díky čemuž jsem získala skvělého parťáka.

Společně s Jitkou a Evou jsme vytipovali několik rodin a příběhů, které by se mohly zpracovávat. První schůzku s rodiči jsme měli v dubnu. Očekávala jsem ji s napětím. Příběhy, které jsme nominovali, nebyly vůbec lehké a my se měli sejít s matkami, které si prošly různými těžkými životními situacemi. Vůbec jsem nevěděla, jestli budou ochotné ke sdílení a jestli pro ně budu dostatečnou autoritou, které svěří svůj životní osud.

A tady se to protnulo. Seděla jsem s těmi ženami u stolu a měla jsem pocit, že je chápu. V ten moment jsem získala dostatek sebevědomí, že jsem schopná vše utáhnout. Už jsem byla jednou z nich. Věřím, že bez zkušenosti vlastního porodu, mateřství a potratu bych v sobě jen těžko hledala odvahu před ně předstoupit.

Mezitím se Ondřejovi v potu a krvi podařilo sehnat šest novinářek z opravdu velmi odlišných redakcí. Což pro nás byla velmi cenná zkušenost – moci sledovat v přímém přenosu, jak která novinářka k látce přistupuje a jak je schopná ji převést v poutavý příběh. Naše zadání pro ně bylo stejné: popište normální život lidí s postižením a zároveň věnujte pozornost jejich diagnóze. Vcelku složité zadání, ale jedna z mých hlavních premis byla, že široká veřejnost je nedostatečně informována o tom, jak k takovému postižení dochází. A že pokud se nám podaří tuto mlhu alespoň trochu rozvířit, budou mít běžní lidé ke světu lidí s postižením blíže.

Články se pomalu rodily a já měla na začátku prázdnin komplet příběhy. Za což patří veškeré zásluhy Ondřejovi. Mohla jsem se pustit do další fáze – psaní scénáře pro samotné benefiční představení. Ne úplně plánovaně se tato fáze protnula s mým dalším těhotenstvím. Tady musím na chvíli odbočit a v krátkosti popsat můj stav. Velká únava projevující se tak, že se mi ráno po probuzení chtělo ihned spát, nechutenství, pocit vnitřní prázdnoty, snížení produktivity mozku o několik úrovní, žádné kreativní puzení. Prostě normální těhotenství. Během vyhrazeného času na mou práci jsem se zavírala v ateliéru, bojovala s únavou, ale dnes musím hrdě napsat, že jsem se stále pokoušela vytvořit něco, co bych mohla nazvat scénářem.

K celému procesu tvorby jsem se tentokrát rozhodla přistoupit systematicky. Vybrané texty jsem si rozdělila na tematické části, rozstříhala jsem si je na jednotlivé kartičky a pak je skládala a rozkládala, skládala a rozkládala. Nakonec mi vznikla jedna linka, ve které se všechny protnuly. Ta linka měla části: diagnóza, boj a odhodlání, zaškobrtnutí a normální život.

A pak to přišlo. Právě ve chvíli, kdy jsem vymýšlela zinscenování textu. Došla jsem k části příběhu paní Johnové, kdy se loučí se svou dcerou Gábinkou a vyprovází ji na její cestě ke smrti. V hlavě se mi objevil výjev, který mě samotnou dojal. Duše odcházející vzhůru. Když se to o několik měsíců později opravdu dělo na prknech jičínského divadla, přišlo mi to jako zázrak. My všichni, kdo jsme tam byli, jsme si společně prožili odchod Gábinky – a myslím, že nejen jí. V ten moment se z prožitku odcházení stalo skoro až něco krásného. To ale předbíhám.

Scénář byl hotový a teď nás čekalo zkoušení. U nás v Bratříkově proběhla třídenní rezidence, což bylo poprvé, kdy jsme do procesu příprav benefice zařadili takto intenzivní zkoušení s externisty. Za mě to byl skvělý krok. 

Na zkoušení v divadle nebývá moc času, měli jsme čtyři dny na to vše nazkoušet i rodinami. Souběžně s tím jsme s Ondřejem tvořili časopis. Já se nakonec ujala sazby a vizuální podoby časopisu. Za což jsem teď opravdu ráda. Měli jsme tak prostor vše ladit do posledního detailu. Díky tomu, že jsem byla v celém procesu od začátku, se mi snad podařilo vizuálně vyjádřit náš záměr.

Pátek před sobotní beneficí je vždy jeden z nejintenzivnějších a nejnaplněnějších dnů, které ve svém životě zažívám. Jedeme podle harmonogramu. Dopoledne zkouška s moderátorem a zkouška sponzorské části, odpoledne zkouška se světly, poté nazvučení a na závěr generálka se vším. Během tohoto dne řeknu tolik slov jako za měsíc červen. Večer jsem odjížděla domů a stále si nebyla jistá, zda vše klapne tak, jak má. Znejistila mě také první zpětná vazba od moderátora a zároveň našeho kamaráda, že si není jistý, jestli diváci zvládnou usledovat tolik textu. Po cestě autem mi nebylo moc psychicky dobře, využila jsem ale krátký oddech od divadla a pokusila se zmobilizovat všechny síly. K tomu mi mimochodem pomohl můj Jirka a jeho rodiče, kteří se na benefici přijeli podívat z Moravy. Jejich veselé přivítání u nás v Bratříkově mi vlilo novou krev do žil. Druhý den ráno jsem přijela odhodlaná k tomu dodat všem co nejvíce energie a dotáhnout vše k co největší dokonalosti. 

Poslední sobotní generálka proběhla téměř bez zaváhání. Vše ze mě spadlo a já věděla, že teď už jsme tomu opravdu dali maximum a je na divácích, jak to příjmou. 

Nebudu to prodlužovat. Stojím vzadu v sále u pultu osvětlovače, tleskám a sleduji, jak si diváci přede mnou stoupají. Pozoruji vypravěčky, rodiny, klienty na pódiu. Dali to. A doputovalo to k lidem. To je ten pocit zadostiučinění, který přichází po roce práce.

Vše podtrhne pan Žmolík během diskuze, když s námi sdílí včerejší nepovedený divadelní zážitek z velkého pražského divadla a děkuje nám, že dnes to pro něj bylo mnohem silnější. Diskuzi uzavírá Jiří Ježek, psychoterapeut paní Johnové, která sdílela příběh smrti své dcery. Jeho slova nakonec dávají všemu smysl. Totiž když ke mně přišla scéna loučení se s Gábinkou, tajně jsem si představovala, že by to vlastně mohlo být pro paní Johnovou takové rozloučení. Paní Johnová se bohužel divadla neúčastnila, bylo to pro ni příliš bolavé. Ovšem pan Ježek vše zakončuje slovy, že má pocit, že se konečně s Gábinkou on sám rozloučil. Ať žije divadlo!

Ještě bych asi měla doplnit, že bohužel ani druhé těhotenství nevyšlo a já potratila. Nyní ale necítím žádnou hořkost ani smutek. Mám pocit, že je vše tak, jak má, a že ty dvě dušičky mi možná pomohly vytvořit v něčem tak osobní divadlo.